Včelky samotářky neprodukují vosk ke stavbě svého obydlí, místo toho jsou různě specializované dle použitého materiálu a konstrukce svých komůrek.

Jako potravu pro svoje potomky vytváří směs nektaru a pylu, kterou vkládají spolu s nakladeným vajíčkem do vytvořené hnízdní komůrky.

Včely samotářky jsou skvělí opylovači, někteří zvládnou opylit až stokrát více květů než jedna včela medonosná.

Nemají žádný pylosběrný orgán (sběrací košíček), ve kterém by pyl přenášely, takže po cestě většinu pylu vytrousí, to přispívá k intenzivnějšímu opylování.

V komůrce pro potomka připraví, co je potřeba, pak nakladou vajíčko a komůrku uzavřou. Dál se už o svoje potomky většinou nestarají.

Nejsou agresivní a nerojí se. Nejsou útočné, spíše bázlivé, takže jsou vhodné i do prostředí s dětmi a domácími mazlíčky.

Některé včelky samotářky vytváří speciální směs sekretů, kterou pak natírají vnitřek komůrky – tento lesklý polymerový povlak zabraňuje vsakování tekuté směsi nektaru a pylu do okolí a zajišťuje  tak optimální mikroklima. Zároveň tato směs obsahuje antibakteriální složku a zabraňuje i zplesnivění zárodku.

Pokud žijí včelky samotářky v hnízdní komunitě, může v ní společně žít až 600 samic. Každá ze samic se ale stará o vlastní část hnízda.

Samci některých druhů pískorypek se líhnou s předstihem, prohrabávají se přímo do hnízd a čekají tam na vylíhnutí samice.

Pískorypky produkují teplo jen za letu, proto se musí v chladném počasí před vylétnutím chvíli slunit, aby se zahřály na letovou teplotu. Pokud je obloha zatažená, tak hnízdo neopouštějí.

Některé včelky samotářky sbírají pyl nejdříve celým tělem a až posléze si ho vyčesávají do pylových sběráčků.

Samci některých druhů nocují jednotlivě na rostlinách tak, že se do nich pevně zakusují kusadly.

Zatímco včely medonosné trpí řadou chorob a napadají je parazité, bakterie a plísně, včelky samotářky jsou v tomto ohledu daleko odolnější.